STOLETÁ ZIMA

Letošní zima je opravdu asi stoletá. Tak teplou zimu nepamatuji ani já, ba ani pamětníci. Před vánocemi napadly závěje sněhu ale do vánoc bylo sucho.

A tak jsme se rozhodli pro vánoce na chatě. Bylo sucho, celkem teplo, a bylo tam krásně. Stromečky jsme rozsvítili hned dva. A taky jsme dali krmítka. Taky dvě. Ale ptáček ani jeden. No. snad se to zlepší. 

A byl štědrý den. K obědu zelovka, mňam. A chystali jsme večer. I obloha nám uchystala večer. Lehce a potichu začal padat snížek. 

Pomalu začal padat snížek. A vytrvale. Břízka, na které byla světélka to neunesla. Ale i tak to bylo krásné a  trochu i strašidelné. Vždyť je vzadu ještě strašidlo. 

 No a protože už máme na chatě i televizi, zbytek večera byl u pohádek. A ráno byl u krmítka nával. Jen u jednoho, to druhé ještě neobjevili. 

                                                                                          

Ráno bylo kouzelné, jenže to už tady byla vánoční obleva. Honem přeparkovat auta na zpevněnou cestu. Ne nadarmo se tomuhle kousku lesa říká Na bažině Na kráse vánoc to neubralo, dělaly nám společnost sýkorky na krmítku, a viděli jsme jednu, jak zkouší i jarní budku.

Tak to byly vánoce. Tak zas příště 😊

JAK JSME SÁZELI

   Objednané rostliny už jsou doma. Prší, takže je jim  zatím dobře. Ale bude se sázet. 

Nejdřív do rybníčku. 

   Ten jsem dostala k svátku, a v něm deset kapříků a jesetera. Ten vzal brzy za své, asi ho ulovila sousedovic kočka. No, není. Ale kapříci se mají k světu.

    Aby se jim nekazila voda, nasadili jsme tam nějaké trávy či co, rostlo to kolem potoka. A teď se bude sázet doopravdy. Dvě trávy, kosatec, který je údajně do bažiny, a pak jedna zářivě červeně kvetoucí kytička. 

   U kosatce byl návod, že chce radši sucho, písčitou zem a sluníčko. No dobře, ale tak se snad pěstují ty krásné zahradní kosatce, a ne tenhle sibiřský bažiňák. Ale budiž. Dostal sluníčko, suchou zem, a žloutne. No, vlastně je polovina října. 

   A v rybníčku ještě čeká jedna tráva, té se tam bude dařit, rozrůstá se, i když je stále v květináči. A ta červená kytička, co pořád kvete. Ty čekají, až jim upravím bažinku. V jednom koutě rybníčku je udělané cosi jako skalka pod vodou, kameny a hlína. Jenže to potřebuje trochu zvýšit. Navrhovala jsem, že vlezu do rybníčka, budou mi podávat kameny, větší, menší, ten veliký, a teď malé, a taky hlínu, tuhle ne, ta je zahradní, ve skleníku je pytel pro vodní rostliny - no, pohořela jsem. Že si to mám udělat ze břehu, a ne lézt teď do vody. 

   Okolo rybníčku jsou denivky, funkie, juka, bergénie, hortenzie, a rododendron. Našla jsem taky červený. Jeden už tam byl, ale nepřežil letošní léto. Ale už přišel další, budu o něj líp pečovat. 

   A protože nemáme jen zahradu, i když velikou, ale ještě chatu, a tam je taky slušný prostor pro sázení, pojedeme na víkend tam a bude se rýt, hrabat, sázet, a už se těšíme na oběd na grilu. Už jich letos asi  moc nebude.

   Pokračování příště, můj pán a vládce - vlastně dva, Čert má taky hlad, si žádají večeři.

JAK DOSTALA CHATA NOVÝ KABÁT

Naše chata se poslední dobou povážlivě kývala, a tak jsme ji museli opravit. Mělo by se to opravit zgruntu, jenže se musím vejít na stávající půdorys a za rozumnou cenu. A taky jsme chtěli chatu stejnou. Stejná není, není pruhovaná jako vosa, ale celkem střízlivě hnědá. A má větší okna, ke kterým jsme plánovali původní okenice. 

Pak jsme od toho upustili, jen zábradlí bude barevné stejně jako dřív. A okna nebudou slonová kost, ale bílá. Chata nechata, plast zvítězil. Natírání jsme si užili dost  I tak nás na té proklaté bažině bude čekat spousta údržby. 

Ta bažina má ale nespornou výhodu. Kdekoliv je horko k padnutí, u nás je samozřejmě taky teplo, ale tak  nějak vlídné, je tam voda.

I v zimě, když jsme tam slavili vánoce, bylo tam vždycky příjemně. A všechny dýchací problémy se tam ztrácely. 

A to už jsme skoro mysleli, že nám chajda spadne. 

Jenže všechno je jinak. Chata má nový kabát, a moc jí sluší. A když roztál sníh,  videli jsme tu zkázu na všech rostlinkách, vysázených kolem chaty. No a co. Můžeme zase sázet!  Budou tam motýlí keře pro hmyz, i když tedy na zahradě máme motýlí keře tři, a jen jednoho běláska. Třeba to tu bude lepší. A nám pro radost  hortenzie, ibišky, a možná i růžička, všechno, co kvete o prázdninách. 

Procházela jsem zahradnictvím, a ty ceny snad nebyly až tak vysoké, jenže my těch rostlinek budem potřebovat moc. Ještě i zajímavé jehličnany, no, je toho  moc. Ale ono se to slehne, usadí, a plány se přizpůsobí možnostem. Kdo by to taky sázel?

Když se tak dívám na ty dvě fotky, je zajímavé, jak se zdá ta dolní široká. A jsou to jen bílá okna naležato. 

Letošní léto je chata skoro hotová, dodělávali jsme jen něco málo. A bylo to krásné léto. |Když se ochladilo, nainstalovali jsme kamna do nového  komínu a zatopili. A hořelo to, i když je komín možná o něco kratší. Ale to byl vždycky. 

V rybníčku je hejno skokanů zelených, a ještě pár hnědých. Zvědavá šídla létají až do kuchyně, podívat se, co se vaří. A ve sklepě je myš. Ani se nenamáhá utéct, je tam doma.

Nejhezčí je ale žába na prameni, doslova. 

 

Tak tady je. A ten pramen je fontánka, skokánek si masíruje bříško a dělá mu to moc dobře. Dívat se na ně, jak sledují toho vítěze, jak se přestrkují, která tam bude, poslouchat jejich tiché kvákání, to je něco co nám vydrží skoro celé odpoledne.

Bylo to dávno, téměř včera

21.srpen 1968. Volá manžel z práce. Pusť si rádio. Aida. Sbor židů, moje oblíbená árie. Střelba. Naléhavý hlas - okupace. Ostřelují Národní muzeum. A lidi. A zase ten sbor. STŘELBA! Nemůžu se odtrhnout od rádia. Hřmění. Sílící hřmění. Přejdu k oknu. Tanky. S bílým křížem přes kapotu. Hlavně. Otáčejí se. Rvou asfalt. Znám z filmů, z vyprávění. Válka.
Musím na nákup. S kočárkem. 300 metrů po chodníku vedle hlavní silnice, vedle hřmících tanků. Nepamatuju, jak dlouho to trvalo, hodinu, den, týden. Dlouho, déle, než bylo možné snést. Jdu s kočárkem. Hlavně se otáčejí, asfalt se drobí na kusy. A náměstí. Dlažební kostky vyryté, rozházené. Tanky hřmí a náměstí se chvěje. Vypuká nákupní horečka, maminky tuhle fázi znají, tak dobře znají.
Nedrážděte je, střílejí, myslí, že jsou ve válce s Američany, kteří nás obsadili. Ne, oni jsou okupanti, ZACHVATČIKY, tak se to říká rusky. Kryl, Hutka. Běž domů Ivane, čeká tě Nataša. Hořký humor. Stále šance, že je to omyl, že se to vysvětlí.A zrada v Moskvě. Nad hlavou létají MIGY, pod křídly pověšené bomby. Ostré. Jaderné? Nikdo neví, možnost zůstává.
Večer. Na křižovatce ohníček. To si REGULOVČIK ohřívá zmrzlé ruce. Také trpí, ale proč? Proč?
Kryt - nebo aspoň první pomoc ve sklepě. Krumpáč, lopata, písek. Hotová jídla. Voda. A pořád letadla.

Normalizace. Rezignace. Všechno se zadrhává, nic nejde normálně. Přesto se podařilo prosadit se v ČFVU HK - keramika nemusela být angažovaná a prodávala se, vždyť nic nebylo, ani mísy na salát ne ...
1980 - rána pod pás. Neregistrovaní výtvarníci nesmějí vystavovat. Konec. Co dál? Dva roky nás drží mecenáši, kteří nakupují u nás doma.
1982 - kvalitní příprava, kapička protekce, ale nečekaná klika, takže protekce nemusela být, byla by stejně k horšímu, tedy klika a snad osud rozhodly o přijetí Jirky mezi privilegované. Mě se to nepovedlo, měli kvóty na počet navrhovaných členů. Hořkost, ale hlavní je Jirka. Dusí ho komise, tlačí jen do hrníčků ...
A letadla létají, obrněnci jezdí, rozšiřují střelnice, cesty kolem nich uzavírají. Nedaří se ze života je vymazat.
1985 - konečně - nový ateliér místo prasečího chlívku, a nové bydlení. A nový kryt. Od sseveru jsme chráněni terénní vlnou, od Pardubic máme sklep zakopaný v zemi, přívod vody, krumpáč, lopaty, písek, minimax, zásoby jídla, plynový vařič na bombu. Ale ještě předtím koncert Hutky. STB u nás doma. A ještě jednou. A ještě. Přesto se syn dostal na gymnázium.
Duben 1986. Znovu SNB. Chce manžela. Váš syn se utopil. Jedeme. Nezdá se mi to. Ta láhev od vína. Vím, že nepil. Za tři dny STB. Váš syn emigroval. Chytili ho v Maďarsku. Byl na Pankráci. Později v H.K. Byla jsem za ním. Tuhle místnost mám rád, povídá. Je odtud vidět větev. Svírá se mi hruď. Jsme tak blízko, a tak daleko. Později jsem modelovali KŘÍŽOVOU CESTU. A to gesto Marie, potkávající svého syna na Golgotu, to je moje gesto - dva světy, tak cizí, tak daleko od sebe. Byl tam tři měsíce. Nastoupil jako dělník, ale gymnázium mu umožnilo maturitu. Nakonec učil a přitom studoval na Pedagogické fakultě v H.K. A přivedl si děvče. Na štědrý den, ona je můj vánoční dárek. Šedá myšička
Podzim 1989 - roztroušená skleróza, konec, co dál. Léčba nezabírá, končí studia i škola, nedojde. Rádius 80m. A zase - co dál. Ale končí i odposlechy a návštěvy STB. Měli jsme i svoje hlídače - kamarády.
Jaro 1990 - šance - ateliér na interiérovou keramiku. Tehdy ještě může točit na kruhu. Později máme kruhařku, může si odpočívat. Jsou i peníze, zařizují si svůj byt, i když jsme společně. A závazek- co bude dál - s kluky - až jednou ...
Snažíme se vydělat co nejvíc, stavíme nový ateliér, je to hodnota, mohla by jim vydělávat ....
Mrakodrapy - hrůza, válka. Nad hlavami létají Gripeny - záruka. Ale tohle - je 11. září. Bojím se nejistot. 14. září umírá švagr. Jsme stejně staří. Nejlepší z Jirkových bráchů. 17. září. Umírá Beriska. Moje velká kníračka. To už bylo moc. Beriska umřela doma, paní doktorka k ní přijela, taky ji mla ráda. Držely jsme ji za tlapku a říkaly spinkej. A kluci kolem ní položili květy jiřin, to byla smrt v kruhu blízkých. Kdežto švagr - anonymně, sám, v nemocnici.Neviděli jsme ho, jen nám předali hodinky, prstýnek a pár drobností, to byl můj švagr, manželův nejmilejší bratr.
Tehdy jsem se z toho dostala - udělala jsem Lojzkovi parte, neoficiální, po svém. Jako trampa, s kytarou, jak si ho staří pamatovali, s jeho oblíbenou písničkou - teď všichni Kaliforňané se za vás pomodlí ...
I maminka umřela anonymně. Přišli jsme na návštěvu, a byla tam ustlaná postel. Tolik se bála smrti, a já neměla odvahu jí říct, že je to krása, uvolnění, světlo a láska. Neměla už pro co žít, byla nesamostatná, smířená s Bohem, a věděla, že smrt v 86 letech je přirozená.Ale těch pár dnl, posledních, bylo pro ni hrůzou. Nikdy si nemohu odpustit, že jsem jí neřekla pravdu místo všeobecných frází. Smrt jsem jí přála byla pro ni vysvobozením a věděla jsem, že až uvidí to láskyplné světlo, bude šťastná. Při pohřbu jen pan farář pochopil, proč nesmutním. I gesto Krista, umírajícího na kříži, je gestem smrti. Ruce jsou již uvolněné, klid, ticho, zlý dav, lačnící po krvavém divadle už není vnímán. Osvobození od tohoto života.

JAK SE DĚLÁ FILMOVÁ KLAPKA 17.1.2023

Je 17. ledna. Do konce ledna má být klapka hotová. A co na ni letos dát? Čím víc klapek bylo uděláno, tím hůř se vymýšlí témata. Takže letos. Mám tady hezkého ptáčka, ten by mohl být, něco jako vítání jara.

Uvidíme. Možná by to šlo. Jenže co ty kuličky? A něco by tam mělo být.

Možná takhle? Mám naštěstí nejrůznější prvky z jiných plastik, se kterými si teď mohu hrát.

A tak zase přišel na řadu Corel. V něm se nechají dobře dělat velikosti, poměry, i celkové rozvržení a další věci. Takže tak. Vypadá to dobře. A je to Jarní déšť.

Jenže stejně něco chybí. a to jsou kapky. A jaké? zkusili jsme různé velikosti, náhodně rozmístěné. Pak od malých nahoře po velké dole. Taky nic. Všechny stejné by bylo hloupé. Jak? Nakonec jsme nakreslili stejně velké, a už jen měnili velikost. To, co jsem dřív všechno pracně modeloval, teď zvládne počítač. Přece jen na něco je. Tohle je konečná verze, jen přepočítat poměr, přidat smrštění hlíny při sušení a v peci, a modelovat. To už bude krásná práce. A klapka by do konce ledna měla být. Ještě vyrobit přepravní bedničku, a ZLATÝ DÉŠŤ bude cestovat.

30.ledna 2023

JAK JSME DĚLALI SEPTIK

 To bylo tak. Loni z jara, tedy jaro roku 2022, jsme už konečně byli donuceni udělat na chatě septik. Stalo se. Přijel bagr. Zase bagr, co jsme komu udělali, že je tu už zase bagr. No dobře. Vyhrabal díru asi tři a půl metru hlubokou, a velkou. Hromada hlíny se nám kolem chaty sotva vešla. 

A když už se tam tohle dělo, vymysleli jsme, že by naše osmdesátiletá chata potřebovala trochu opravit. Jenže zafoukal větříček, a měli jsme polom. Jak se mohl tenhle zdravý smrk takhle ukroutit, to  nevím. A pro jistotu ještě spadl na nový plot a vyvrátil elektrický sloup. A tak chata musela počkat

Chata potřebovala opravit, přece jen má těch 80 let. Trochu se nakláněla a kývala se, tak jsme si říkali, že tam bude asi nahnilý trámek. Něco by to chtělo vyměnit. Jen tak vyměnit nějaká shnilá prkýnka a trámky. Tohle bylo zadání pro tesaře. Vyhodit všechno shnilé.                            

A tak se stalo. když jsme přijeli, vítal nás jenom sklep, a my viděli, že letos se dovolená v lese konat nebude. 

A tak co dál

 .  

Udělat chatu stejnou se nám nezdálo. přece jen doba pokročila. 

Tak jsem dostala úkol. Udělat novou, moderní chatu, která bude vypadat jako ta zbouraná, ale mnohem prostornější a moderně zařízená, kuchyň, koupelna, splachovací wc. To celé na stávajícím půdorysu. 

Uprostřed chaty, absolutně nelogicky je schodiště, takže idea velkého prostoru vzala rychle zasvé. Musí se na to jinak.

Takže interiér. Především

 se zboural obrovský komín, a místo něj je komín normální. Fajn, dole se místo uvolnilo. V patře je komín tam, kde je zapotřebí mít dveře. Balkon místo 60 cm udělali 75. Do pokojíčku se tím pádem nevejde postel. Stále řeším podobné kotrmelce, ale daří se, a dokonce to vypadá, že snad všechno vyjde.

Jenže přišly deště, a protože se místu, kde chata stojí říká Na bažině, udělalo se tam bahno takové, že řemeslníci odmítli přijet aby se tam neutopili

     Uvnitř se to začíná rýsovat, už jsou okna a brzy bude kuchyň, věci do koupelny už překážejí v garáži, septik je zasypaný, a přimrzlo, takže je možné k chatě zajet. I tak tam ale sypeme štěrk, Ten  za dva roky zaroste trávou, a budou se na něm dělat zase kaluže a bude se houpat, ale pár let zase vydrží, než úplně zapadne do bahna.      Myslím, že se to, aspoň zvenku, podařilo. Až to bude natřené, bude to jako dřív.

                                

Jak jsem se léčila

Ráno si obvykle protahuji klouby, abych vstala, ale jednou jsem usoudila, že je to málo. A začala rozcvička, pěkně dotáhnout pohyby, staré kosti se bránily, ale vůle byla pevná. Pak jsem se jednou nedostala z postele. Přišla k pomoci berle, pak jen hůlka, tablety proti bolesti, i když na ně nevěřím, no bába jak vyšitá.
Včera jsem dopajdala do skleníku, že ho zaleju. Byl tam plevel, chtěla jsem ho vytrhnout, a jak jsem ta byla ohnutá, cítila jsem, že se mi těžiště pozvolna přesunuje do hlavy, a už nebylo návratu. Celkem pomalu a opatrně jsem si lehla na stromek tučnolístky, pod hlavou květináče s bramboříky. A co dál. Mobil jsem samozřejmě neměla. chtěla jsem se otočit, nešlo to. Prostě nešlo nic. Čekala jsem, až mne manžel půjde hledat, jenže kdoví kdy. Uložila jsem se pohodlněji, připravená, že si poležím.
Jenže pak se ozvalo Marúúúú, a bylo vyhráno. Skoro. Nejdřív musel odstranit květináče, na kterých jsem ležela, a pak zabrat. No. lehká zrovna nejsem, musel si pozvat na pomoc bráchu. ale podařilo se. Po několika vratkých krocích jsem zjistila, že mne moha přestala bolet a celé to podpůrné lešení mohlo jít zas do komory.
Ale že bych si to chtěla zopakovat no, třebas půjde léčení i jinak